07 Nov CUKROVAR ČÁST 2
Prvním generálním ředitelem továrny od jejich založení roku 1911, byl František (Franjo) Zajíc. O tom jak úspěšně továrna pracovala svědčí skutečnost, že ćuprijský obec v prvních letech po válce často od cukrovaru vypůjčoval velké částky peněz aby pracoval na projektech infrastruktury a elektrifikace. V nejúrodnějších letech, během kampaně, továrna z amě s tnáva l a přes tisíc lidí. Pod Zajícovou správou, od průmyslového komplexu cukrovar se rozvil v živé kulturní a sportovní centrum Ćuprije a Moravského okresu. V nejproduktivnějších letech, v době kampaně, továrna zaměstnávala přes tisíc lidí. Státní statistiky z meziválečného období ukazují, že cukrovar Čuprija byl v nejúspěšnějším tažení v letech 1939/1940. zpracoval přes jeden milion tun cukrové řepy a vyrobil 1263 vagonů cukru, což představovalo 10 procent celkové produkce cukru v Království Jugoslávie.Po odchodu Františka Zajice do důchodu a jeho přestěhování do Bělehradu v roce 1937 se vedení cukrovaru ujal inženýr Václav Kulhavy, který také zanechal výraznou stopu nejen v hospodářském, ale i společenském životě Ćuprije.
Za druhé světové války byl cukrovar v Čupriji obsazen okupační armádou a na čas zde sídlila německá okupační správa a také bojová jednotka Wehrmachtu. V prvních letech války továrna fungovala, ale se sníženou kapacitou. Vyrobený cukr odebíral okupant a malá část byla distribuována obyvatelům okolních krajů.
Po osvobození a rekonstrukci továrny výrobní proces pokračoval, ale prvních pár let byla výroba cukru mnohem slabší ve srovnání s předválečnými vrcholnými roky. Kromě špatné úrody cukrové řepy, pusté půdy, která vyžadovala obdělávání, byl velkým problémem odchod velkého počtu kvalitních českých dělníků z Ćuprije před začátkem a během druhé světové války. V komunistickém období dějin Jugoslávie/Srbska byl bývalý srbsko-český cukrovar pojmenován po Danilo Dimitrijević.
V šedesátých letech minulého století prošla továrna další rekonstrukcí a poté vstoupila do Zemědělsko-průmyslového kombinátu „Pomoravlje“ spolu se Zemědělským zbožím „Dobričevo“, nově založenou továrnou na sušenky „Ravanica“, jatkami, výkrmnou dobytka a továrna “Paraćinka”. PIK “Pomoravlje” dokázal během desetiletí své existence dosáhnout vynikající produkce a část svých výrobků uvádí na zahraniční trh.
V rámci cukrovaru byla v 80. letech 20. století postavena nejmodernější továrna na kyselinu citronovou. Záměrem bylo využít melasu jako odpad ze zpracování cukru k výrobě kyseliny citrónové. Podle některých zpráv byla výroba kyseliny citronové zahájena v roce 1989 a během krátkodobého provozu si tento produkt našel cestu i na zahraniční trh. Cukrovary a továrny na kyselinu citronovou tehdy tvořily celek s názvem „ŠELK 911“.
Velká zahraničněpolitická krize 90. let, války, západní sankce, hospodářská krize v zemi následovaná obrovskou inflací, vedly ke kolapsu velkého množství bývalých průmyslových gigantů. Jejich osud sdílel i cukrovar Čuprija, který měl poslední kampaň na těžbu a zpracování cukrové řepy v roce 1998. Továrna byla brzy uzavřena a dělníci posláni na ulici.
O pár let později byl celý tovární areál prodán černohorské firmě. Cukrovar již neexistuje. Zůstaly jen ruiny bývalého gigantu čuprijského a jugoslávského průmyslu. Z dochovaných objektů jsou dodnes využívány obytné budovy v bývalé dělnické kolonii. Bývalý tovární bazén byl před pár lety kompletně zrekonstruován a je jednou z mála českých staveb, které se dochovaly.
