31 Oct CUKROVAR ČÁST 1
Prehistorii otevření srbsko-českého cukrovaru v Ćupriji na počátku 20. století je třeba hledat v dlouhodobé celní válce, kterou vedlo Srbské království proti Rakousku-Uhersku. Národním zájmem v té době byla ochrana určitých průmyslových výrobků, mezi nimi i cukru.Protože jediný cukrovar v Srbském království v té době, cukrovar v Čukarici, nedokázal uspokojit domácí potřeby, zvažovala se varianta otevření nového. České podnikatelské kruhy přitom svou zahraničně obchodní orientaci směřují na Balkánský poloostrov. Výroba cukru byla považována za ekonomické odvětví, do kterého se vyplatí investovat.Založení pobočky Pražské banky v Bělehradě v roce 1910 bylo zlomem ve výraznějším pronikání českého kapitálu do Srbska. Čeští podnikatelé pečlivě sledovali a studovali srbský trh a příležitosti na něm. Výborné geografické podmínky, blízkost dolů, existence železnice a úrodná moravská půda doporučovaly Ćupriju jako ideální místo pro stavbu cukrovaru.
Iniciativa Franja Zajiče a brzké otevření pobočky Pražské úvěrní banky v Bělehradě v roce 1910 zintenzivnily práce na otevření druhého cukrovaru v Srbsku. Cukrovar a celou administrativně-bytovou kolonii postavila česká stavební firma Matija Blehe, z Čech byly přivezeny stroje a různé závody a přivezeni kvalifikovaní dělníci.K oficiálnímu založení Cukrovaru došlo 3. března 1911, práce byly zahájeny v následujícím roce 1912.Největšími českými akcionáři byli Hanuš Karlík, spolumajitel cukrovaru v Podbradci, Viljem Getzl, velkostatkář z Karlína, Antonín Schauer, advokát z Prahy, Julius Veselí, ředitel Pražské úvěrni banky, Jan Brabec, partner spol. bělehradská firma „Ćirković“, zmíněný Matija Blecha, ale a Paračin průmyslníci bratři Minhové. Mezi akcionáři byli známí srbští podnikatelé Mihajlo Mika Kosovljanin, majitel pivovaru Jagodina, a Mihailo Mika Popović, bývalý ministr financí a ředitel Státních drah Království Srbska. O tři roky později, v roce 1914, převzala továrnu s veškerým movitým i nemovitým majetkem akciová společnost “Srbsko-český cukrovar a rafinérie AD”, která měla počáteční kapitál 6 milionů dinárů ve zlatě.
Sotva začala pracovat, následovala dlouhotrvající první světová válka. V prvních válečných letech byla Ćuprijská továrna jediná v zemi, která fungovala a do jisté míry dokázala uspokojovat potřeby státu i obyvatelstva, uvážíme-li, že od začátku války cukrovar v Čukarici byla uzavřena kvůli blízkosti hranic. Po příchodu okupantů do Ćuprije byla výroba na několik měsíců přerušena, aby byla obnovena na konci roku 1916, ale se sníženou kapacitou a výhradně pro potřeby okupantů. Ke konci války, když se okupant stáhl ze Srbska, rozebral a vzal s sebou nejdůležitější hnací stroje továrny.
Dá se říci, že naplno se továrna rozjela až po válce a rekonstrukci. Svědčí o tom bilance zpracování cukrové řepy a výroby cukru, které se rok od roku zlepšují. Oproti jiným cukrovarům v tehdejším jugoslávském státě, které měly větší závody a počet dělníků (Bečkerek, Vrbas, Crvenka, Osijek, Belje, Bělehrad, Usora), měl cukrovar Čuprije v roce 1928 302 stálých zaměstnanců, z toho byli 4 cukráři, 4 manipulátoři – finanční pracovníci, 18 dozorců, 30 řemeslníků, zbytek byli řadoví dělníci. Během kampaně ve zmíněném roce bylo přijato dalších 1256 pracovníků. Podle oficiálních údajů z roku 1930 byl však cukrovar Čuprija technicky nejvyspělejší s nejvyšším výnosem cukrové řepy ve srovnání se všemi ostatními továrnami v zemi.
