14 Nov FRANTIŠEK ZAJIC – PRŮMYSLNÍK 1. DÍL
Historie Ćuprije v první polovině 20. století byla poznamenána průmyslovým a technickým rozvojem, populačním růstem, kulturním rozkvětem a čilou politickou činností. Toto pestré období, přerušené velkými válkami, bylo základem toho, čím je Ćuprija dnes. Ze všech osobností, které v té době žily a tvořily v malém městě na Moravě, vyniká především jméno jednoho cizince, a přesto velkého srbského patriota, muže, který se celým srdcem zasadil o rozvoj Ćuprije v průmyslové, sportovní a kulturní centrum mezi dvěma světovými válkami.
Slavný František Franjo Zajic se narodil v obci Sazena v České republice 13. října 1873 (v té době byla Česká republika součástí Rakouska-Uherska). Střední školu dokončil v Praze. Ve stejném městě vystudoval Technickou fakultu s nejvyšším prospěchem. Poté několik let pracoval jako soukromý úředník a v polovině prvního desetiletí 20. století se přestěhoval do Srbska a přestěhoval se do Ćuprije.Ve městě na Moravě zanechal obrovskou stopu, protože byl hlavním iniciátorem otevření Cukrovaru, kde byl generálním ředitelem. Slavný cukrovar fungoval až do devadesátých let minulého století a zaměstnával několik generací Ćuprijanů. Spolu se svými českými krajany a pracovitými Ćupričany vybudoval část města, dnešní Slaviji, založil několik sportovních a kulturních spolků a vynikal v četných humanitárních aktivitách.
Průmyslový rozvoj Srbska v prvním desetiletí 20. století byl do značné míry závislý na ústupcích zahraničním společnostem a bankám. Ekonomicky slabé Srbské království nebylo dostatečně silné, aby se udrželo v tehdejších obchodních tocích Evropy a světa. Celní válka s Rakousko-Uherskem navíc značně ztížila jeho ekonomické postavení. Východiskem ze složité situace bylo hledání zahraničních partnerů a obchod s méně obvyklými surovinami a produkty. Jedním z takových výrobků byl cukr, který se vyráběl v jediném cukrovaru, který se nachází v Čukarici a patří německé společnosti.
Prvním generálním ředitelem srbsko-českého cukrovaru od jeho založení v roce 1911 byl Franjo Zajic. Pod jeho vedením zaznamenal cukrovar Čuprija velké tržby. Zpočátku se nezdálo, že bude Cukrovar v podnikání tak úspěšný. Důvod je třeba hledat ve válkách, které postihly Srbsko. Během třetího a čtvrtého desetiletí dvacátého století však cukrovar zaznamenal rekordní produkci. Svědčí o tom i fakt, že v prvních poválečných letech si obec Čuprije často půjčovala od Cukrovaru nemalé finanční částky na projekty infrastruktury a elektrifikace. V nejproduktivnějších letech, v době kampaně, továrna zaměstnávala přes tisíc lidí.Svědčí o tom i fakt, že v prvních poválečných letech si obec Čuprije často půjčovala od Cukrovaru nemalé finanční částky na projekty infrastruktury a elektrifikace. V nejproduktivnějších letech, v době kampaně, továrna zaměstnávala přes tisíc lidí. Továrna se pod Zajicovým vedením vyvinula z průmyslového komplexu v živé kulturní a sportovní centrum Ćuprije a moravského okresu. Je známo, že v areálu cukrovaru se nacházela soukromá česká škola, po válce nazývaná Masarikova, kterou navštěvovaly děti českých dělníků.Jídelna cukrovaru byla prvním místem v Ćupriji, kde se hrála divadelní představení a kde byl kinosál. Koncerty, plesy, literární večery a různé přednášky byly v Zajicově továrně každodenní událostí až do jeho odchodu do důchodu a přestěhování do Bělehradu v roce 1937.
Kromě cukrovaru v Čupriji, kde zanechal nesmazatelnou stopu, byl Zajic členem správních rad a akcionářem dalších velkých společností. V době otevření pivovaru Mihaila Kosovljanina v Jagodině byl Zajic jedním z akcionářů a zakladatelů. Podílel se také na otevření cukrovaru v Gornja Orahovici v Bulharsku a byl jedním ze zakladatelů společnosti Hemikos v Bělehradě. Byl také členem dozorčí rady francouzsko-srbského cementářského a uhelného průmyslu a přispěl k vytvoření Bělehradské továrny na stroje.Byl také členem dozorčí rady francouzsko-srbského cementářského a uhelného průmyslu a přispěl k vytvoření Bělehradské továrny na stroje. Smederevo vzpomíná na Franju Zajice jako na člověka, který pomáhal továrně na zemědělské stroje a slévárně železa a tempery Farmer, kterou v roce 1928 koupil a přejmenoval na Ekonom. Tato továrna zaměstnávala asi 250 dělníků a měla významnou produkci kolem 100 vagonů ročně.
