07 Oct PRVNÍ ČECH V ĆUPRIJI ČÁST 2
V posledních letech 19. století sloužili Češi – Dr. Andrej Liška a Dr. Josif Hrnjiček – v letech 1894 až 1896 jako vedoucí pracovníci Prozatímní vojenské nemocnice v Ćupriji.
O doktoru Liskovi neexistují žádné podrobnější životopisné údaje, o povaze a práci doktora Josifa Hrnjička jsou však střípky, které jej zmiňují jako lékaře ve státní službě. Není známo, kdy přišel do Srbska, ale je známo, že svou první službu jako ředitel dočasné vojenské nemocnice v Požeze měl na začátku roku 1891. O rok později byl přeložen na pozici vedoucího Dočasné vojenské nemocnice ve Vranje. V této funkci zůstal až do jara 1894, kdy byl převelen na místo ředitele Dočasné vojenské nemocnice v Ćupriji.
Dynamická kariéra Dr. Josifa Hrnjička přivedla v roce 1896 do Pirotu, kde pracoval v Dočasné vojenské nemocnici. Stejně jako na pracovištích před Pirotem i ve městě Nišava vykonával doktor Hrnjiček povinnosti vojenského lékaře a v průběhu roku 1898 byl i správcem Prozatímní vojenské nemocnice. Poté, co opustil Pirot, se přestěhoval do Bělehradu. Jako již velmi zkušený vojenský lékař byl v březnu 1905 pověřen prací na lékařském oddělení ministerstva války. O rok později se stal řádným členem Vojenské lékařské komise i členem zkušební komise pro hodnost majora medicíny. Rozhodnutím ministra a výnosem krále byl v lednu 1910 penzionován v hodnosti lékařského podplukovníka.
Přestože kariéra doktora Josifa Hrnjička skončila, alespoň formálně, odchodem do důchodu, po vypuknutí balkánských válek se jeho oddanost službě a státu opět dostala do popředí. Doktor Hrnjiček jako lékařský plukovník velitelství Timocké armády, i když již v pozdním věku, prošel všemi útrapami balkánských válek. V roce 1913 byl za své skvělé služby vyznamenán Řádem svatého Sávy III. a Křížem milosrdenství.
Po návratu z bojiště působil doktor Hrnjiček v Bělehradě. Tam se také ocitl během roku 1914, v předvečer Velké války, jako lékař v Letnjikovac pro slabé a nakažlivé děti v Košutnjaku. Poslední službu dr. Hrnjička prožil v roce 1915, kdy byl jmenován ředitelem Vojenské nemocnice v Bělehradě. Po obsazení Bělehradu byl zajat. Přes všechny útrapy, které přežil, se nakonec vrátil do Bělehradu, kde ho v těžkých podmínkách potkal konec války.
První velká vlna českého osídlení v Ćupriji se datuje do prvního desetiletí 20. století, tedy do doby, kdy se začalo s výstavbou velkého cukrovaru. Podle oficiálních statistických údajů z roku 1910, tedy z doby, kdy se ve velkém stavěl cukrovar v Ćupriji, žilo v centru Moravského okresu 5 356 obyvatel, zatímco rakousko-uherských přistěhovalců bylo 349. Monarchie v celém Moravském okrese.V Ćupriji žilo 9 osob s rakousko-uherským občanstvím. Tato informace nám nedává jasný obrázek o počtu Čechů v našem regionu, neboť mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko tvořili kromě již zmíněných Čechů a převážnou většinu Němců a Maďarů, dále Slováci, Rumuni, Italové. a jihoslovanské národy Chorvatů, Slovinců a Srbů.Vzhledem k tomu, že díky zahraničnímu kapitálu v Jagodině a Paraćinu byla otevřena moderní průmyslová zařízení a také velké uhelné doly v Senjském Rudniku, předpokládáme, že tento počet „cizinců“ přistěhovalých z Rakouska-Uherska do Moravského okresu byl rovnoměrně rozdělen mezi zmíněných osad.
Další sčítání z roku 1921, první v nově vzniklém Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, dává mnohem jasnější obrázek o etnické struktuře obyvatelstva Ćuprije a Moravského okresu. Podle tohoto sčítání žilo v Ćupriji 5039 obyvatel. Výčet současné populace je klasifikován mimo jiné podle náboženství a mateřského jazyka. Počet Čechoslováků ve městě Čupri byl 209, zatímco v celém moravském okrese jich bylo 306.
Ve čtvrté dekádě minulého století měla Ćuprija největší počet příslušníků české (československé) menšiny v Moravské Banovině. Podle sčítání lidu z roku 1931 a klasifikace podle náboženství bylo v Ćupriji z 8 281 obyvatel 7 596 pravoslavných a 575 římských katolíků. Předpokládá se, že z celkového počtu římskokatolických věřících byly minimálně dvě třetiny československého původu, protože v Ćupriji v té době nebyly žádné další početnější národnostní menšiny.
